Kdysi dávno

Víkendy a prázdniny u babičky ve Mšeci byly ve znamení rybníků a potoků co je spojovaly. Takové malé třeboňsko středočeského kraje, úchvatný kraj rybníků co vytvořila ruka člověka na Loděnickém potoce. Škoda jen, že rákosiny, tůňky a zákoutí, které jsem znal z dětství se díky melioracím a úpravám staly minulostí. Rád vzpomínám na ta léta, kdy jsme se toulali rákosím mezi Červeňákem, Jopádem a Bitovákem, kdy ještě byly takové rybniční louže jako Nouzák plné vodní žoužele, žab, čolků, raků a potočních pstruhů. Někde tam byl začátek, tam někde bylo to podivné klubko fantazie k rozmotání: Sotva metr od břehu se povaluje divný, přepodivně divný, zelený rosol. Vzpomínám si na vyprávění babičky o všemožně podivných jarních strašidlech, kdy na noc ze sv. Jiří vylézají z úkrytů přerůzné příšery. Ta nejhorší ze všech je drak, který podél vod bloudí a ztrácí klubka prapodivného slizu, ve skřecích plných děsu. Nejistě se rozhlížím, oči na stopkách a nohy připraveny k okamžitému útěku, kdyby na mě někde z rákosu, nebo houští vystartoval. Ranní šero a mlžný opar vystupující z vody atmosféru strachu jen a jen umocňuje. Moje holiny čvachtají a přehlušují to divné ticho. V děsivém vrzání perutí odlétá vodní pták, kterého moje boty zvedly k obloze. Strachy by se ve mně krve nedořezal. Nohy, které byly připraveny utíkat a zachránit mi život, zůstaly strachy jako přikovány. V duchu si říkám, co sem lezeš strašpytle! Chceš rozluštit záhadu draka? Ano chci a tak se plížím ranním šerem dál a dál podél strašidelně zarostlých břehů. Čas od času nacházím tu divnou hmotu, co po dračím řádění zbyla ve vodě. Zkouším ji nabrat na klacek, ale vždy kydne dolů, brr, je to jen pro silné žaludky. Nevzdávám to, vždyť každý objevitel se potkal s neznámými tvory v ohrožení života na výpravách plných dobrodružství. Musím té záhadě přijít na kloub. Konečně se krásně rozednívá a všechen strach z neznáma je pryč. Stojím u hráze rybníka a z druhé strany přicházejí kluci. Záhada draka rozluštěna, ještě chvíli zápasíme se shluky žabích vajíček, ze kterých za pár dní bude pulec vedle pulce. Konec hraní, vyrážíme ke třem stavidlům, honem rozbalujeme udice a nahazujeme. Oči adrenalinově visí na splávku v očekávání záběru. Odhalování neznáma střídá lovecká horečka. Je krásné se bát a popouštět uzdu svoji fantazii. Přesto vám radím, nepřehánějte to. Strach má velké oči a to vaše dobrodružství by mohlo snadno dostat nový, nečekaný směr.