Nejlepší přítel člověka
Je to zvláštní. Dívám se na pejsky a pak zase na svůj nůž v pouzdře za pasem a zase na pejsky a zase sjedu okem kudlu a přemýšlím. Ptáte se o čem? O nejlepším příteli člověka a ejhle! Už si nejsem tak jist tím, že pes je nejlepší přítel člověka, už ne. Přestože by se zvedla okamžitá vlna odporu proti mému uvažování a byl bych mnohonásobně k nule přehlasován rozhořčenými milovníky pejsků, já vím a jsem přesvědčen, že skutečně nejlepší přítel člověka je NŮŽ. Je fakt, že když přijdu domů tak na rozdíl od pejsků mně nevítá. Je ledově chladný k tomu, že se vracím a ani nedělá psí kusy, když odcházím. Provází mně na sto procent od doby kamenné, kdy první pra... dokázal odštípnout první plátek pazourku a ejhe, ono to řeže! Pes se zatím proháněl divočinou a občas se dostal do takové blízkosti, že.... inu to by bylo pro silné povahy a ty ve 21 století postrádám. Do období domestikace a s tím související křížení divokých psů s vlky, aby světlo světa spatřil pes uteklo vývojově řadu let, ale nůž už tady byl a jen se zdokonaloval. Břit pazourku se přismolil ke kosti, či dřevu, bronz se odlil, železo vykovalo, prostě krásně vyšlechtěná rasa nožů až k oceli a dalším keramickým fíglům. Ovšem pořád hovořím o noži. Psem si chléb neukrojím ani nenamažu. Na rozdíl od psa, který má pořád dobrou náladu, on nemá žádnou, neštěká, nežere, je mu jedno, že si s ním nikdo půl roku nehrál. Ovšem v něčem se psu přeci jen podobá, je věrný, zejména tomu kdo ho nedává z ruky a občas taky udělá loužičku, ale to už bolí a bývá karmínově červená. Pomáhá obstarávat potravu, zpracovat kdejakou surovinu, ale nikdy se potravou nemůže stát a nestane, protože je to nejlepší přítel